1 Peking - Přílet

Je nechutně brzy ráno a při tom vlastně sotva půlnoc, to jsou prostě paradoxy dálkových letů. „Naše“ MD11 Finairu se pomalu chystá na přistání na letišti v Pekingu. Skoro půl roku plánování se stává skutečností. Všechny imigrační karty a podobné nesmysly máme pečlivě vyplněné, včetně adresy náhodně vybraného hotelu, kde budeme později stejně bydlet a prohlášení že nevezeme drogy, zbraně a podobné věci které sebou běžně všude nosím.

Imigrační úředník je příjemný a rychlý. Aby ne, Číňané jsou koumáci a vymysleli velmi zajímavý přístroj, který by se asi moc nelíbil drtivé většině naší byrokracie. Těsně před koncem odbavení můžete výkon úředníka ohodnotit,  čtyřmi stupni , od úplné spokojenosti do naprostého rozčarování. Dávám tedy „spokojen“ a vychutnávám si vstup na čínské území. V příletové hale se na nás vrhají taxikáři, ale stejně i kdybychom chtěli tak s nimi jet nikam nemůžeme. Musíme totiž vyčkat do deváté hodiny kdy si na přepážce elong.net máme vyzvednout letenky na náš vnitrostátní přelet z Xi´anu do Guilinu.

Máme asi dvě hodinky které Alfaj víceméně prospí a já je využívám průzkumem blízkého automatu na nápoje. Kupuji cosi , co se po bližším ohledání , rozuměj otevření a napití se,  ukáže jako čaj. Myslím že na Čínu v nabídce Ice Tea nemáme. Prakticky každý druhý nápoj  v plechovce či PET lahvi je zde čaj. Aby ne u země s takovou tradicí. Po druhé jdu na jistotu a kupuji si Red Bulla. I když zase taková jistota to nebyla, protože plechovka, má jiný tvar a potisk, jenom logo je stejné. Obsah ale ne. Prostě to nemá bublinky. Nevadí

Blíží se devátá a my se pomalu přišouráme k již otevřené přepážce elongu. Stavíme se za člověka který zrovna něco vyřizuje, ale brzy zjišťujeme že tudy cesta nevede. Číňané nás prostě ignorují tlačí se k okénku z druhé strany a něco jako stání ve frontě je vůbec nevzrušuje. Konečně se mi podaří nacpat se k oknu a svojí chabou angličtinou se chlapíkovi za sklem snažím vysvětlit že bych si zde měl vyzvednout a zaplatit letenky, ale číslo rezervace jsem si napsal na papírek který jsem při courání po pekingském letišti někde ztratil. Chvilku nechápavě kouká pak si od nás vezme pasy a snaží se v balíku letenek najít ty naše. Trošku mu dělá problém pochopit proč si letenky na odlet z Xianu vyzvedáváme zde, kouká do PC opět hledá a pak někam telefonuje. V té chvíli jsem se už pomalu smiřoval s třiceti hodinami jízdy vlakem. Leč zdá se že v počítači jsme, tak začíná souboj s technikou. Postupně se celé osazenstvo přepážky, co je asi osm lidí snaží přesvědčit počítač aby letenky vytisknul. Odříkávají složité mantry , soustředěně všichni koukají na jeden monitor a buší do klávesnice, což je jak jsem později pochopil standardní způsob opravy všech PC v Číně. Náhle ze rozebzučí tiskárna a za přepážkou vypukne malý svátek.  Radostné výkřiky, potřásaní rukou a my odcházíme od 1140 Yuanů lehčí, ale s dvěma letenkami které nám ušetří den cesty.
Letištní autobus je první náš kontakt s čínskou realitou. Za prvé zjišťuji že neumím přečíst název zastávky i když je v latince, nakonec vyhrknu něco jako „Dongšityao“  což je kupodivu skoro správně. Za druhé přicházím na to že Lonely Planet ač je zajisté neocenitelnou pomůckou, obsahuje spoustu drobných nepřesností a toto je jedna z nich. Bus nestojí 6 ale 16 Yuanů.  Z mě neznámých důvodů se zde používají na dopravu lidí z letiště do centra města mikrobusy Mercedes, které disponují jen minimálním zavazadlovým prostorem. Prostě do Octavie dáte těch kufrů víc. Oba tedy zabíráme dvě sedačky, na dvou sedíme na dalších dvou krosny a snažíme se podle mapy identifikovat naší polohu ve městě. Zde musím Číňany pochválit, protože jejich značení ulic je opravdu pro cizince „user friendly“  a na každém rohu stojí jakýsi plastový stojan na kterém je uveden název ulice jak ve znacích tak světe div se i v angličtině a pokud ne tak aspoň v piniinu, což je přepis čínštiny do latinky. Vše zůstává stejné, akorát si místo road dosaďte lu.
Díky tomu se nám daří určit zastávku nejblíže k našemu hotelu a my se tedy už pěšky vydáváme na cestu. Jdeme okolo snad osmiproudé ulice, okolo nás samý věžák, sklo a beton. To se táhne do nedohledna, všude okolo. Jako Pražáka, pro kterého představuje mrakodrap maximálně barák Motokovu na Pankráci to je pohled, který mě vyvádí z míry. Po chvilce bloudění nacházíme i ten správný směr a vydáváme se k hotelu. Baráky se pomalu zmenšují a my prolézáme už skoro jakési zadní dvory ale You Yi Youth hostel ne a ne najít. Nacházíme ale Friendsphip hostel, a poté co vlezeme dovnitř zjišťujeme že došlo zřejmě k přejmenování. Ubytováváme se a… usínáme. Dnes už musíme jen na nádraží pro lístky do Xianu, tak na trochu odpočinku máme nárok.

Příště pak zjistíte že koupit lístek na nádraží není žádná legrace zvlášť když jediným společným komunikačním prostředkem jsou ruce a nohy a podíváme se i na některé místní zvyklosti.