11 Cestou přes Canton

Probuzení a ústup z Yangshuo, tak zrychleně a jednoduše by se dal nazvat náš program na dnešní dopoledne, ale on vlastně celý den byl takový více méně transportní. Čekal nás jeden z delších přesunů, tentokráte do Guangzhou, pro většinu lidí známý spíše pod jménem Kanton. Ale nebudu předbíhat.

Autobusem, a to poněkud komfortnějším než na cestě sem, jsme se dopravili zpět do Guilínu. Řidič tentokrát nepředváděl zběsilou jízdu a tak hodinu a čtvrt dlouhá cesta příjemně uplynula.  Spoj končil na autobusovém nádraží a tak jsem měl možnost trošku se podívat po vozovém parku a pak rychle na nádraží. Ne že bychom pospíchali na vlak, ten nám jel až za nějakých sedm, osm hodin, ale chtěli jsme si tam uschovat krosny, které procházku po městě přeci jen trochu komplikovaly. To se povedlo a my mohli vyrazit…. No hádejte kam ? Samozřejmě , k „Hodné tetě“  Po patřičném dlabanci jsme se rozhodli zabít čas procházkou po velkém parku který se táhne okolo několika lagun v centru města. Pozorovali jsme nějaký svatební pár, jak si natáčí „svatební video“. To je vůbec věc kterou jsem v Číně viděl velmi často. Ženich a nevěsta  se sejdou okolo nich poskakuje malý filmový štáb a natáčí záběry typu… novomanželé se procházejí u mostu sedmi drobných vln,  nebo ..polibek u banyánového stromu a podobně. Věřím že největší trest to musí být pro ty lidi, kteří jsou pak nuceni podobné umělecké dílo shlédnout na povinném promítání. Docela zajímavé je to i pozorovat, protože nevěsta v dlouhých bílých šatech by samozřejmě nezvládla celý den pobíhat v lodičkách na jehlovém podpatku, tak cupitá hezky v teniskách a šaty se působením okolního prostředí , prachu, bláta , nehodící se škrtněte, od spodního okraje mění z bílé na roztodivnou směsici barev ve které převládají různé odstíny hnědé a šedé. Opusťme však předsvatební zvyklosti v Číně, začíná totiž pršet a my se běžíme schovat do romanticky vypadajícího přístřešku na jednom z ostrůvků laguny. Trošku se nudíme a tak Alfaj vytahuje karty že si zahrajeme. Tím jsme ovšem upoutali pozornost snad všech Číňanů kteří se sem také přišli schovat a za chvilku jsme obklopeni skupinkou , která nahlas komentuje každou vynesenou kartu. Dle mého názoru, nemohli tušit ani zbla, jak se hraje prší, ale bavili se u toho možná ještě lépe než my dva. Dokonce k nám nějaký pán přišel a nasypal nám bonbóny. No neuvěřitelná show. 
K večeru se ale přesunujeme k nádraží a čekáme na náš vlak. Opět dojde k malému nedorozumění, když přijdeme k čekárně nad kterou svítí číslo našeho vlaku, leč personál nás nechce pustit dovnitř. Místo toho nám cpe nějakou cedulku napsanou číngličtinou, ze které se dá vyčíst něco jako že máme zaplatit za vstup. Naštvaně pobíhám po nádraží a posílám Číňany do….. a i jinam když zjišťujeme že v patře se nachází další čekárna. Ta dole zřejmě byla jakýmsi VIP salónkem. No nic. Nasalašíme se do vlaku, opět máme střední a spodní lůžko a po chvilce usínám spánkem unavených. V posledním záchvěvu vědomí ještě registruji stevardku jak nám všem rovná boty do úhledných řad okolo postelí.
Ráno, za okny vlaku prší a my máme zpoždění. Vlak ale vjíždí na Kantonské hlavní nádraží a nás čeká přesun na ostrov Shamian, který nejenom že oplývá krásnou koloniální architekturou, ale také je zde několik slušně vypadajících možností ubytování. Naštěstí zde jezdí celkem rozvětvená síť metra a zde je čas na jedno z mnoha mých čínských zastavení. Tentokráte nebudu mluvit o tom že zdejší metro je zřejmě jedno z nejčistších a nejmodernějších co jsem viděl ale o geniálním systému odbavení, který je zde zaveden.  Ve vestibulu každé stanice je spousta velkých  (tím myslím opravdu velkých, cca jako tři hrací automaty vedle sebe) automatů na jízdenky. Dominuje jim obrovský dotykový display. Na kterém si prostě vyhledáte stanici, do které hodláte jet , tlápnete prstíkem na dotyčné místo a pak už jen zvolíte počet jízdenek. Vše komunikuje samozřejmě i v angličtině. Po zaplacení obnosu, mincemi či bankovkami, vám vypadne žeton, který při vstupu přiložíte na turniket. Ten vás pustí do metra, na výstupní stanici ho pak vhodíte dovnitř a vrátka vás naopak pustí ven. Prostě geniálně jednoduché, jednoduše geniální.

Za chvilku už se procházíme po Shamianu. Tento ostrůvek má zajímavou minulost. Za dob koloniálních výbojů na něm byla Britská koncese a vlastně se tu soustředil i veškerý obchod s opiem, které sem Angličané hojně dováželi. Do dnešních dnů z této doby zbyla jen nádherná koloniální architektura a domy se staly domovem hned několika hotelů doporučovaných našim průvodcem. V prvním z nich však zažíváme šok. Nevěřícně zíráme na vývěsku z cenou za pokoj na které stojí asi 750 Yuanů.  Proti šedesáti co nás stál poslední nocleh je to neskutečný nárůst. Nakonec vcházíme do haly hotelu „for oversea chinese“ kde po chvilce dostaneme snad nejprostornější pokoj který jsme v Číně měly. Cena je 250 Yuanů a kdybychom zůstali dva dny tak 200. Na to že rozhodně nevypadáme jako čínští emigranti dobrý.  Manažerka hotelu nám také vysvětlí proč jsou ceny tak vysoko. V Kantonu se totiž dvakrát do roka odehrává veletrh čínských exportních komodit, což je vlastně skoro všecko, a na ten se sjede více jak sto tisíc hostů z celého světa. No a  ceny ubytování této poptávce samozřejmě odpovídají.

Jelikož jsme přijeli do Guangzhou relativně brzy ráno, jdeme se hned podívat na některé městské pamětihodnosti. První z nich je park v centru města, který mě ve mně však nějaké zvláštní stopy nezanechal. Na vrcholku kopce okolo kterého se nachází je socha tří kozlů kteří prý sestoupili z nebe a založili město. No zaprvé si nedokážu moc živě představit jak kozel zakládá megapoli velikosti Guangzhou a za druhé ani čínské prameny si nejsou tak úplně jisté zdali se jednalo o kozly, protože někde jsou to berani, No nic. Cestou od parku zjišťujeme že máme hlad a proto zastavujeme v malém bistru které až moc připomíná ta naše pražská. Zde vedeme další z mnoha rozhovorů rukama nohama. Ukazujeme na velký plakát s obrázky jídel a majitel restaurace s jeho ženou nám k tomu něco čínsky povídají. Když si tímto způsobem objednáme, dohadujeme se mezi sebou  zdali jsme si vlastně dali i nějakou přílohu (rozuměj rýži)  Kupodivu to je jedno z mála slov které si oba pamatujeme v čínštině tak si jsme schopní doobjednat i dvakrát „mifan“. Jídlo je samozřejmě jako všude perfektní a tak posíleni putujeme po dalších památkách. Tentokrát směřujeme ke Zdobené pagodě v Chrámu šesti banyánových stomů, kterou za chvilku nacházíme za pomoci několika žebráků.

Zajímavé že uděláte pár kroků z rušné ulice a nacházíte se v jiném světě pavilonů a chrámů v pečlivě udržovaných zahradách. Všude spousta věřících a hromady vonných tyčinek. Uprostřed toho všeho Zdobená pagoda (tak se fakt jmenuje) . Vydáváme se na vrchol a procházíme každé z jejich šestnácti pater, z nichž polovina je skrytá uvnitř budovy. Z vnějšku jsou vidět vlastně jen ochozy. Zajímavé je že čím výš jste, tím menší je vchod do dalšího patra, čímž vás stavitelé této impozantní budovy nutí se klanět hlouběji a hlouběji Buddhům umístěným ve vnitřních patrech. Další věci, které si všímám a která zřejmě v plánu starých mistrů nebyla je, že budova je celá nakřivo. Čím více stoupáte k vrcholku tím více je to poznat. Když jsme pak stanuli na úplném vrcholku byl to zajímavý pohled.  Pod vámi obrovská hloubka a křivá věž na které stojíte a okolo všude rozseté mnohopodlažní činžáky těsně nalepené na pozemek kláštera. Nemám sice nějaký velký strach z výšek, ale tady jsem opravdu neměl dobrý pocit. Zvláště když odcházíte na posledním ochozu okolo pagody a najednou cítíte jak se lávka začíná svažovat. Ten výhled za to ale stál, vlastně i ten pocit že se nacházíte na tisícdvěstě let (?) staré stavbě.

Kanton má několik zajímavých čtvrtí. Jedna z nich o které píšou průvodci je čtvrť ve které se prodává jídlo. No…. Prodává se v ní prostě všechno co lze pozřít. Tu jsme samozřejmě také navštívili, ale co mě opravdu dostalo, byla čtvrť elektronických komponent. Prostě představte si několik bloků domů ve kterých všechny obchody prodávají, odpory, tranzistory, diody, baterie, plošné spoje a podobné elektro haraburdí. Pro Pražáky je to jako kdyby jste šli z Florence na Křižíkovu a každý obchod by byl GM electro. Myslím že zde by se dalo sehnat snad vše, co bylo kdy v Asii v oboru elektroniky vyrobeno. V této čtvrti se také nachází mešita, ale do té nás ovšem jako nevěřící psy nepustili.

Cestu zpět do hotelu bereme přes zmiňovanou čtvrť „jídla“ Asi takhle, podle Čínských zákonů se nesmí prodávat na maso psi a chránění živočichové a ani jsme tam nic podobného veřejně prodávat neviděli. Jinak se zde ale prodává vlastně cokoliv co se hýbe. V lavorech před obchody jsou v klíckách kachny a slepice, ve vaničkách se prohánějí nejroztodivnější druhy ryb ale i želv, ještěrek a dokonce škorpiónů. Brrrrrr… Vrcholkem byl nádherný pet-shop který nabízel spousty kočiček. Pěkné a roztomilé pokud by se nenacházel tam kde byl. Zajímavý byl také zážitek kdy jsme šli okolo nějakého obchodu a před ním ležely zbytky po vykostění nějaké ryby….. kdyby to nemělo i krunýřek. No nic. Koupili jsme si radši párek a nudlovou zeleninovou polévku a šli na pokoj.
Kantonu jsme tedy věnovali pouze jeden jediný den…. Druhý jsme se již vydali na cestu do Hongkongu, světa který se ve spoustě věcí pevninské Číně velmi podobá a v jiných je jí miliony světelných let vzdálen.