2 Jízdenky

Člověk by si řekl, co na tom může být složitého ? Prostě dojdu na nádraží a koupím je, ať mi rozumí nebo ne , když tak si to napíšu na papír a ukážu to. Ano tak tohle jsme si mysleli taky. Přesně do té doby než jsme to zkusili.
Relativně pozdě odpoledne neohroženě vyrážíme směr Beijing Central. Od našeho hostelu je to jen pár stanic metrem. Podzemku má Peking mírně ošuntělou ale celkem funkční. Jízdenka stojí 3 ¥ a můžete jet na libovolnou stanici, ať přestupujete nebo ne.  Jediné co překvapí je její celkem malý rozsah na tak obrovské město.  Vlastně se jedná jen o dvě trasy, s tím že jedna z nich celá vede v jedné ulici!  Co na tom že ta ulice má 20 kilometrů.  Další se ovšem velmi intenzivně staví, jako snad celé město, takže za rok může být všechno jinak.
Ve vozech jsou dokonce hlášeny stanice anglicky, což i proti pražskému metru považuji za luxus, i když hlášení v čínštině obsahuje tak desetinásobek informací.

Vystupujeme u nádraží a ohromeně koukáme na davy lidí které se hrnou dovnitř. Průvodce vysloveně varuje před nákupem jízdenky v hlavní hale, tak je naším cílem „ticketing office for foreigners“ v prvním patře severozápadního křídla budovy. Popisek celkem jednoduchý. Najít to však nebylo jednoduché. Zkoušíme všechny možné i nemožné dveře, kde by to mohlo být, ale nakonec však rezignujeme a čekáme frontu u jednoho z okének.
Pro Číňany jsme zřejmě atrakcí. Každou chvilku si nás někdo prohlíží, lidi se snaží nakouknout do papíru s odjezdy vlaků, který jsem si připravil a občas s námi někdo zkusí navázat komunikaci, samozřejmě v čínštině. Po chvíli se probojuji k přepážce a procpu slečně na druhou stranu papír. Pro ilustraci je na něm tabulka s odjezdy asi deseti vlaků do Xianu, jejich čísla a časy. Z toho je jeden podtržený tlustou červenou čarou a u něj napsáno 16.4.2007.  Slečna papír chvilku zkoumá a opatrně se ptá.. Sian ? Kýváme co nám hlavy stačí, ale asi málo. Ještě si chvilku prohlíží papír a pak na nás něco vychrlí v čínštině a ukazuje na tabulku. Zřejmě je barvoslepá, tak si beru list zpět a zkouším její krásná šikmá očka navést na podtržený spoj. Sláva pochopila. Naťuká do počítače T43 a opět na nás spouští mandarínsky. Při tom složitě gestikuluje směrem ke kalendáři. Proboha, dyť musí být slepá. Znova beru list do ruky a ukazuji na datum. Nic. Takový pocit bezmoci. Najednou slečna bere papír a tužku a něco čmárá na papírek. No pozvání na rande to asi nebude. Na podsunutém papírku je ovšem celkem zajímavá věta. What are you today ?  Že by přeci jenom schůzka ? Ne ! Zkouším znova na drážní papírek napsat datum našeho plánovaného odjezdu … a  vida, napodruhé se chytá, a dokonce údaj přepisuje do počítače. Chvilku zkoumá obrazovku a něco píše. Na papírku je tentokrát napsáno „only seat, no sleep“. Že by čtyři dny předem nebylo jediné lehátko ? Mocně gestikuluji a ukazuji na číslo jiného vlaku, slečna se zřejmě procvičila v angličtině a už odpovídá „no sleep“ , jiný vlak „no sleep“ prostě konec. Zničení a rezignovaní, odhodlaní ke všemu odcházíme pryč z haly.

Co teď. Lístek prostě potřebujeme. Máme buď možnost najít nějakou agenturu, která se rezervací lístků zabývá, nebo dojet na nádraží Beijing  West, kde je pokladna pro cizince také. Přece to nevzdáme. Zbývá poslední možnost. Hned před vstupem do haly jsme objevili schodiště vedoucí kamsi nahoru. Nikdo po něm však nechodí a dole hlídá nějaký nádražák. Opatrně zkoušíme projít a žádná reakce. Mizíme tedy v útrobách budovy a stoupáme kamsi nahoru. Když už to vypadá že jsme vlezli do nějakých kanceláří, otevírá se před námi stejná hala jako byla v přízemí, tentokrát však úplně prázdná a pustá, s jednou otevřenou přepážkou nad kterou svítí jediný nápis který jsme schopni přečíst. V.I.P. To musí být ono. U okénka stojí nádražák a povídá si s paní pokladní. V družném hovoru to vydrží deset minut do sedmé , kdy tato pokladna zavírá na půlhodinovou pauzu. Jsme tím přístupem kapku opaření a čekáme co bude v půl osmé. Jako na povel se roletka zvedne, osoba na druhé straně o nás však nejeví žádný zájem. Prostě si jenom stojí u stolku a soustředěně buší do klávesy space na počítači. Pět minut, deset minut, prostě klepe To už ale známe , a nedáme se jen tak odradit. Po chvíli jsme zřejmě prošli zkouškou trpělivosti a jsme připuštěni k pokladně. Opět prostrkuji okénkem papír a…. světe div se, tentokrát jde vše jako na drátkách. Krátké zaváhání u data ale za moment držíme v ruce vytoužené jízdenky. Ještě nám sděluje že vlak odjíždí z „Beijing Western“ V euforii vycházíme ven a nevěříme vlastním očím. Opravdu je máme.
Několikrát jsem pak přemýšlel, kde mohl být zakopaný pes, že nám neprodala jízdenku už slečna ve spodní hale. Rozumný důvod jsem nenašel, možná že se nás chtěla prostě zbavit a udělala to asijským způsobem. Oni prostě neradi říkají ne, a tak vymyslí jiný způsob, jenom aby předešli přímé konfrontaci. Možná taky na přepážce kde jsme byly lehátkové jízdenky neprodávali, a my si to jen v rozsypaném čaji nedokázali přečíst. Bůh ví.
Když už jsem se zastavil u zvyklostí se kterými jsme se setkali, musím zmínit hned několik dalších. První věcí které se všimnete, je že Číňané nesmrkají. Prostě jenom popotahují. Nevypadá to tak hrozně, pokud tedy v autobuse nesedíte vedle chlapa z rýmou, který pravidelně minutu co minutu, vytáhne hlen až někde z paty.  Na venkově se k tomu přidá ještě rázné odplivnutí.

Další vlastností klasického Číňana je, že se někam tlačí, cpe, či předbíhá. Není nic divného že stojíte frontu třeba v obchodě u pokladny, prohlížíte si zboží a najednou zjistíte že před vámi někdo stojí. Samostatnou kapitolou jsou úzké průchody či různé brány a branky, kde doporučuji použít výškovou i hmotnostní převahu, jinak se vám také může stát, že se nikam nedostanete. Obzvláštně „cpaví“ se jevili hlavně důchodci. Shrbená babička občas předvedla takovou práci lokty, že v hokeji by jí vyloučili na pět minut, plus do konce utkání.
Určitě neoddiskutovatelnou vlastností tohoto národa je také zvídavost a zvědavost. Občas si prostě musíte zvyknout že se stanete středem pozornosti. Nám se to například podařilo v Guilinu, když jsme se schovali před deštěm. Rozhodli jsme se, že si zatím než to přejde zahrajeme karty. Abych to zkrátil během deseti minut se okolo nás utvořil hlouček Číňanů, živě gestikulujících a hlasitě komentujících každou položenou kartu a snažících se pochopit princip prší.

Vpravo se můžete mrknout na fotky z Pekingského metra, Hlavního nádraží a jízdenky na podzemku a onen těžce získaný lístek na vlak.

A příště něco málo o Zakázaném městě a Velké Čínské zdi.