3 Zakázané město a Chrám nebes

Původně jsem dnes chtěl psát o Zakázaném městě a Velké Čínské zdi, ale díl se mi trošku natáhl, takže jen o památkách přímo ve městě. Nejprve trošku historie.

Zakázané město, (Východní město, nebo také Purpurové zakázané město) bylo budováno od roku 1406 dynastií Ming a jak už jeho jméno napovídá, obyčejný člověk, po dobu více jak pět set let, neměl šanci se za jeho zdi podívat.

Vyrazili jsme hned ráno. Nedojeli jsme metrem až přímo k Zakázanému městu, u kterého jsou hned dvě zastávky metra, ale vystoupili jsme na jižním konci náměstí Tiananmen. Při vyslovení toho jména se mi vybaví určitě  záběr z roku 1989 jak jediný muž stojí před kolonou přijíždějících tanků. Těsně před ním se celý konvoj zastaví. Neuvěřitelný záběr, kdo viděl, ví o čem mluvím. Ani odvaha toho muže ovšem nezabránila krvavému potlačení této manifestace za demokracii v Číně. Plocha je to opravdu impozantní, Po stranách stojí paláce v sovětského stalinského ražení. Na severu a jihu jsou brány, jako připomínka že toto místo se kdysi nacházelo vně Zakázaného města.  Uprostřed pak trůní mausoleum předsedy Maa, ale během naší návštěvy bylo v rekonstrukci. Budova a možná i tělo uvnitř !  Osobně bych asi zřejmě o naloženého velkého předsedu ani nestál. Pomalu se šineme náměstím směrem k Bráně nebeského klidu se zavěšeným obřím portrétem pána o kterém se zmiňuji již v sekci mausoleum.
Okolo nás se motají davy lidí, bohužel i různých prodejců suvenýrů, kteří se vám snaží vnutit vše možné i nemožné, ceny lidové, krámy hrozné. Nejvytrvalejší byl asi chlápek který se nám neustále snažil vnutit „Mao book“ což je jakási knížečka , ve které je shrnuto veškeré moudro velkého předsedy. Kdysi bylo dokonce vyžadována znalost celého textu nazpaměť , ale  to už zabíhám do temnějších částí čínské moderní historie. Člověk je ale opravdu neodbytný a nabízí nám knížku dokonce v různých jazykových mutacích, mám chuť se ho zeptat na českou verzi, ale také obavu že by jí odněkud mohl vítězoslavně vytáhnout a to už bychom se ho nezbavili vůbec.

Konečně přicházíme k bráně a připojuje se k nám solidně vyhlížející Číňan. Překvapivě dobrou angličtinou se začíná vyptávat odkad jsme, jak se nám líbí v Číně a podobně. Za chvilku říká že studuje na místní univerzitě a jestli bychom se nešli podívat na díla co vytvořil se svým profesorem. Okamžitě mi naběhla historka o studentkách angličtiny, které vás zvou na čaj, aby si s vámi procvičili jazyk, a posléze mizí jak pára nad hrncem a vy jste nuceni zaplatit čaj za cenu mnohanásobně převyšující místní průměr.  Snažíme se ho tedy více méně zbavit, což se po chvíli daří, ale než se dostaneme do Zakázaného města přijde ještě několik lidí s absolutně stejnou nabídkou. Mírně podobnou zkušenost jsme udělali ještě v Guilínu a já dodnes přemýšlím zdali to ti lidé mysleli vážně, nebo nás chtěli nachytat.
Další skupinou lidí, kteří si nás zde všímají jsou žebráci. Se svým „ši ši“ (děkuji) k vám přijdou a nejsou zase tak moc otravní. Když je ignorujete za chvilku to vzdají. Jako „bohatý“ cizinec, si však můžete být jistý že neuniknete jejich pozornosti  Jednomu chybí ruka, druhému noha a bůh ví co ještě. Asi největší problém s nimi byl ve frontě na lístky, kdy sotva vyignorujete jednoho, přichází další. Za chvilku se asi rozkřiklo že jsem držgrešle a tak je klid. Konečně procházíme dovnitř.
V této chvíli prosím ode mě nečekejte žádný výklad o tom co se uvnitř nachází. Zřejmě by to stačilo i na samostatnou knihu, a já opravdu nejsem žádný velký znalec historie. Na zakázané město jsem se ale těšil. V duchu jsem si vybavoval pomalu otevírající se vrata na jedno z hlavních nádvoří a poklekávající tisícihlavý dav před posledním císařem, jak to bylo v Bertolluciho filmu. Tak tento obrázek se bohužel nekonal. Část budov byla v té době v opravě, což trošku kazilo atmosféru. I když ten dav by se zde asi našel, po pravdě řečeno masovost turistiky na tomto místě až naháněla hrůzu. Už na náměstí Tiananmen jsme viděli hloučky lidí, se stejnými čepičkami, plackami atd... ale až zde , a třeba později na Velké čínské zdi uvidíte že organizovaná turistika zde nabírá opravdu obludných rozměrů. Co mě také překvapilo je malý počet Evropanů. Čekal bych že na tak exponovaném místě jich najdu hromady, něco jako když se procházíte v Praze po Karlově mostě, tam skoro o Čecha nezavadíte, ale zde se cizinců moc nevyskytovalo. Možná že je Čína přeci jen ještě velká exotika.

Přeskočím teď v čase, a je parné odpoledne. My se povalujeme před jednou z bran zakázaného města a přemýšlíme kam dál. Naše volba padá na zřejmě druhou největší Pekingskou památku a tou je Chrám nebes. Vyrážíme tedy zpět přes náměstí a noříme se jednoho z Hutongů. Tyto staré čtvrti vzniky v době kdy Čingischán dobyl a vlastně i zničil Peking. Je to sbírka úzkých uliček, plná různých obchodů, obchůdku, bister a hlavně spousty lidí. V Hutonzích to prostě žije. Tyto čtvrti však pomalu ale jistě z tváře města mizí, a na jejich místě vyrůstají supermoderní paláce ze skla a betonu. Propleteme se tedy úzkými uličkami, odmítáme chumel dotírajících rikšů, nabízecích své služby  a pomalu se okolo obvodové zdi blížíme k severní bráně do parku. Alfay sice brblá že jdeme špatně, ale za chvilku už kupuji „trough ticket“ do parku. Trošku zavádějící název lístku znamená, že můžete nejen do parku, ale i do všech památek, které se v něm nacházejí. Pokud vás překvapuje že se vybírá vstup, tak zde je to naprosto běžné do všech „lepších“ parků. Za to jste odměněni dokonalou čistotou a úpravou těchto míst.  
V parku se mimo samotného chrámu nebes nachází také Zeď Ozvěn, což je kupodivu opravdu kruhovitá zeď, obklopující jeden z chrámů, a má v průměru 65 metrů. Pouhý šepot směrem do zdi, by měl být díky její perfektní stavbě slyšet na druhé straně. Ve chvíli kdy jsme tam byli my, tak byste neslyšeli ani stádo jelenů v říji které by vás těsně míjelo. Okolo celého obvodu stály hromady Číňanů prskajících na zdivo a snažících se tuto zajímavou akustickou vlastnost odzkoušet. V parku je památek hned několik, například i Síň modliteb za dobrou sklizeň. Budova o výšce třicet osm metrů a obvodu třicet metrů ve které se císař modlil za… hádejte sami, prý byla postavena bez použití jediného hřebíku či cementu. Bohužel v roce 1889 do ní uhodil blesk a tak na místě je už jen kopie. Jestli je i ta postavena bez spojovacího materiálu už průvodce neuvádí.
Vycházíme ven jižní branou, a ocitáme se před drobným problémem. Jak odsud. Nejbližší metro pěkně daleko, ale ještě že tu jezdí spousta autobusů. Jediný problém je ale že vůbec netušíme kam. Všechny jízdní řády i seznamy zastávek v čínštině. Vytipujeme si jeden, jehož číslo se nám zdá povědomé a podle mapy by mohl jet do směru který potřebujeme a nasedáme. Mladá průvodčí se nás, samozřejmě čínsky, ptá kam jedem. Na „any metro station“ ani jiný způsob popsání našeho cíle nereaguje, a dokonce ani na ukázání na značku metra v mapě. Následujících deset minut se celý autobus snaží v plánu města najít naší pozici. Mapka putuje dozadu a zase dopředu a k naší hrůze se do hledání zapojuje i řidič. Bingo. Kolektivní nasazení slaví úspěch a nám se daří najít zastávku, ze které to je jen kousek k metru. Večer se ještě osmělujeme, a kupujeme si „špejličky“, jak jsme překřtili zde oblíbený a velmi rozšířený způsob pouličního občerstvení a jdeme zalehnout. Zítra nás čeká Velká Čínská zeď.

O ní a o špejličkách, zase až příště….