4 Velká čínská zeď

Takže, než se tady začnu vykecávat, opět pár faktů z historie. Velká Čínská zeď, Číňané říkají Dlouhá zeď nebo také existuje starý název Zeď dlouhá deset tisíc li (li je asi 500 m), byla poprvé postavena v letech 221 -207 př. n. l. , dynastií Qin Odhaduje se, že na její stavbu bylo použito 180 milionů kubických metrů udusané hlíny Její účel byl bránit říši středu před barbary ze západu, ale také jako důležitá dopravní a informační dálnice. Za vlády dynastie Ming byla rekonstruována tak, že byla obestavěna šedesáti miliony krychlových metrů cihel. Toto stavební úsilí trvalo celkem sto let..

Na tuto zřejmě největší čínské turistické a samozřejmě i historické lákadlo jsme se jeli podívat do od Pekingu nepříliš vzdáleného Badalinu. Výhoda byla jasná za cca. hodinu a půl jste na místě, nevýhodou pak, že podobně přemýšlí většina návštěvníků.
Na místo se dá dostat i Pekingskou příměstskou dopravou, ale my jako líní turisté, jsme zvolili sice dražší, ale podstatně jednodušeji k nalezení spojení zájezdovým autobusem z centra města. Po chvilce bloudění nacházíme místo ze kterého autobusy odjíždějí a nakupujeme lístky. Jsou tedy podstatně dražší než jsme čekali, ale jen kvůli tomu že k nim jsou přiloženy i vstupenky na zeď. Když pak nastoupíme do poloprázdného autobusu, tak si říkáme že to s těmi davy turistů nebude tak hrozné. Následující událost nás však vrací do reality. Autobus místo toho, aby nás odvezl ke zdi, jen přejel náměstí Tiananmen a tam zastavil u další pobočky CITS (China International Travel Services)  kde jsme přestoupili do autobusu který byl nejen že podstatně větší, ale také nacpaný do posledního místečka. Po této drobné rošádě už konečně vyjíždíme směr Badalin.
Všímám si že nejsme jediní běloši v autobuse. Kousek před námi sedí menší podsaditý nejspíš Francouz a kterého jsem si všiml už u pokladny kdy se velmi podivoval nad „drahotou“ lístků a ještě jeden muž, který celou dobu komunikuje se svým čínským společníkem.

Ihned po vyjetí se slova ujímá mladá a sympatická průvodkyně a během cesty o něj nepřijde. Svojí kulometnou Čínštinou na nás chrlí tuny informací, jako kdyby cesta trvala jen pět minut a ona nám to prostě musela všecko ale úplně všecko povědět. Musím říct že to bylo opravdu záživné a to si nedělám legraci, protože takovéto zvuky jsem ještě nikdy neslyšel. Dokonce jsem byl pohotový a kousek nahrál. Škoda jen že mi do toho začala kecat vedle sedící rodinka.
Autobus se pomalu sune předměstími Pekingu a najíždí na dálnici. V Číně jsou všechny dálnice a dokonce i některé silnice placené, takže najíždíme k mýtné bráně. Zdá se že však po autobusech není poplatek vyžadován.  Pak už pokračujeme rovnou krajinou z hustým osídlením směrem k našemu cíli. Tak jsem si to teda představoval já. CIST měla ovšem o průběhu výletu představou drobátko jinou a tak nás za necelou půl hodinu autobus vysazuje u továrny na zpracování nefritu.
Jako zasloužilý koupák, jsem podobnou „naučnou“ zastávku již jednou prožil v Turecku. Akorát náramky a sošky z Jadeitu, což je jiný název pro tuto surovinu, nahraďte ručně dělanými koberci, či v Paříži, kde je potřeba kámen zaměnit za parfémy.  No budiž.
U vchodu se nás ujímá energicky vypadající chlapík a provádí nás výstavkou výtvorů i jen broušených kamenů. Posléze se s námi zavírá do jedné místnosti kde na náramek svítí baterkou, přívěsem škrábe po skle, a zřejmě se nám snaží objasnit s jak kvalitním výrobkem máme tu čest. Pro ilustraci má i nějaké falešné kusy které v testu samozřejmě absolutně propadají. Prostě takový teleshopping na živo. Už by člověk jenom očekával že zpoza rohu vykoukne Horst Fuchs.
Nastala doba kdy jsme i my byli odborně připraveni na nákup nefritu a jsme vpuštěni do obrovské místnosti ve kterou mají Číňané se svou zálibou pro vzletné názvy jistě pojmenovanou jako „ Halu tisíce nefritových Buddhů“  a pokud ne tak já jsem ji tak zrovna pokřtil. Pod skly pultů jich tu jistě bylo mnohem více, také náramků a různých cetek. Abychom na tu nádheru měli co nejvíce času, tak jsme dostali celou třičtvrtě hodinu. No prostě paráda. K východu jsme se dostavili asi po pěti minutách, ale nic naplat, čekat jsme stejně museli.
Hned poté však následovalo překvapení číslo dvě a tím byl oběd. Ne že bych se jídlu bránil, to rozhodně ne, ale vůbec jsme nějak nečekali že za 40 Yuanů které výlet stál bude zahrnut v ceně. Když jsme přišli do jídelny, která byla ve stejném domě jako manufaktura na jadeit, tak jsem chvilku zůstal stát s otevřenou pusou. Proti tomu co jsme spatřil by zbledla závistí jakákoliv závodka v republice. Bylo to jedním slovem gigantické. Obří hala ve které mohlo být dle mého odhadu cca. okolo stovky kulatých stolů. Každý z nich měl uprostřed otočný tác, na který se servírovalo a ze kterého si všichni u tabule brali co hrdlo ráčí.
Tak i my jsme byly usazeni k jednomu z nich s asi dalšími deseti Číňany. V té chvíli mi to došlo. Bude premiéra. Poprvé budu nucen jíst hůlkami. A sakra! Doma jsem sice trénoval na jídle přineseném z bistra odnaproti ale to jsem byl sám a nikdo mi nekoukal pod ruku. Na servisní tác přistálo několik masových a zeleninových směsí a taky ryba.  Nastavil jsem hůlky do prstů abych byl schopen nabrat jídlo, zanořil , vytáhl kousek masa se zeleninou a pozřel ho. Neuvěřitelné, tribuny jásají , já opakuji druhý pokus a opět úspěšný. Vážení přátelé, je to neuvěřitelné ale já se opravdu najedl hůlkami. Dokonce jsem se rozvášněn svým úspěchem dokonce vrhl obírat i rybu, což se mi tu s menším tu s větším úspěchem dařilo. Co na tom že po obědě zůstalo trošku nastláno. Po očku jsem pozoroval okolní stoly a nějak jsme nevybočovali z normy.

Bez problémů jme dohledali „svůj“ autobus podle SPZ kterou nám naše průvodkyně nadiktovala, ne že bych jí teda rozuměl, ale všichni Číňané si číslo zapsali, tak jsem to udělal také. Teď už snad nic nebránilo spatřit zázrak starověkého stavitelství na vlastní oči. Autobus s poetickým názvem Golden Dragon teď projížděl krajinou podhůří, bylo vidět svahy zvrásněnými erozí a za chvíli dálnice začala prudce stoupat. V té chvíli jsem jí poprvé uviděl, příkře sestupovala po úbočí údolí, kterým jsme projížděli, nad dálnicí tvořila jakousi bránu a po dalším svahu strmě stoupala vzhůru. Autobus již také mezi tím dojel k poslední mýtné bráně a za chvíli jsme již parkovali poblíž jednoho ze vstupů. Během jízdy jsme ještě zaplatili dalších 60 Yuanů za lanovku ale o té až později.
Badalinský úsek zdi je pojmut trošku jako atrakce. Tedy ne trošku, dole je miniaturní  zoo s výběhem medvědů Baribalů, které si za malý poplatek můžete i krmit a množstvím stánků s kýčem a různým občerstvením.
My se stavíme do dlouhatánského hada který je frontou na již zmiňovanou lanovku. Když nám slečna v buse řekla že vybírá 60 Yuanů na „cable car“ celkem mi to vyrazilo dech, ale nevěděl jsem jak moc je tento poplatek povinný tak jsem jako správný tupý turista zaplatil. Dnes už bych, a to hlavně kvůli své lenosti koupil jen lístek nahoru. Ono je dost opovážlivé zařízení které se zde nachází nazývat lanovkou. Jedná se o jakési vozíky, nejvíc podobné těm na horské dráze akorát zde v každém z nich polo sedí polo leží jen jedna osoba. Dostanete se na řadu a během sekundy vás dva Číňané zkušeným hmatem snad z kung-fu vrazí na vozejk, přiklepnou madlem a už jedete  nahoru. Tam vás zase čtyři ruce vytáhnou z vozíku ven a mazej na zeď. Dolů pak tyto jedou ve vláčku o čtrnácti vozech, na který se stojí opět jak jinak dlouhá fronta. V prvním vozíku sedí „řidič“ který celou soupravu brzdí. V této části už se jedná o regulérní horskou dráhu, protože dolů je to opravdu pěkný sešup.
Ale my ještě pořád stojíme nahoře. S překvapením zjišťuji, že místy není zeď pod návaly turistů vidět. Všude masy lidí a jak jinak tlačenice kam se podíváš. Trošku začínám litovat že jsme si pro návštěvu nevybrali nějakou méně turistickou část. No ale jak prý říká staré čínské přísloví, kdo nevylezl na Dlouhou zeď, není muž, tak i já jsem se rozhodl že nesmím svou mužnost dát všanc a vrhnul se do boje s davy Číňanů a za chvilku mohl prohlásit byl jsem tam. V tomto úseku zeď prudce šplhá po stranách údolí a prudce se propadá do údolí. Občas začínám chápat proč zdolání zdi chce opravdového muže. Některá stoupání dosahují až třiceti procent. Davem se dokonce prodírá dokonce jeden bláznivý jogger, ač může být tak dvanáct stupňů, jen v trenýrkách a čepici. Zřejmě Forest Gump. Trošku si říkám že když kdysi dávno po zdi běhali poslové se zprávami, tak to asi také nebyl žádný med. Pomalu se nám ale čas vyhrazený na pobyt krátí. Teď už jen sešup dolů a další dvě hodinky směrem na Peking.

Už se nám to krátí a dnes je vlastně poslední celý den který budeme trávit v zde v hlavním městě. Děláme si tedy vycházku po blízkém okolí. Ačkoli ihned vedle hotelu je rušná čtvrť plná barů a klubů o pár ulic dál se nachází klidná a pohodová diplomatická čtvrť. Procházeli jsme se po jedné z hlavních ulic okolo rezidencí různých velvyslanectví. Musím říct že bezpečnostní systém zafungoval dokonale. Jak jsme postupně procházeli okolo jednotlivých hlídaných vstupů strážným se rozeznívaly vysílačky a já si chvilku připadal jak James Bond na výzvědách.
Celý večer jsme zakončili tak nejlépe jak to jen v Číně lze. Ne nebude vložená erotická povídka, jedná se o jídlo. Jak už jsem se minule zmínil nejběžnějším občerstvení na ulici jsou jakési špejličky, na které napíchají.... no vlastně cokoliv co se dá sníst. Za dobu našeho pobytu jsme viděli všemožné i nemožné věci. Všechny druhy masa, počínaje kuřecím, všemožnými druhy ryb a mořských potvor, po takové paskvily jako ptačí pařáty, či malé nevylíhlé kuřecí zárodky. Samozřejmostí je i spousta zeleniny. Různé jsou i druhy úpravy. Někde se fritují, jinde opékají na grilu, jinde pak se vaří ve velké nádobě s jakýmsi vývarem.  V každém případě vám vybrané kousky potřou pálivou a moc dobrou omáčkou. Celá tato sranda vás přijde na pár drobných. Běžná cena je okolo jednoho Yuanu za špejličku, v případě nějaké delikatesky jako chobotničky, nebo těch různých "humusů" může být i dražší. Rozhodně pokud neochutnáte tuto pouliční kuchyni, jako byste nebyli v Číně.

A co příště ? Něco o cestování po Číně vlakem... jak vypadá proflákanej den v Pekingu, a jak si to lze rozhodně užít...