5 Volný den a něco málo o Čínských drahách

Dnešní den byl pro nás tak trošku výjimečný a to tím že snad poprvé jsme se nemuseli nikam hnát. Vlak odjížděl až před devátou hodinou večer a my se mohli tedy v klidu relaxovat. Plán byl celkem jednoduchý, check-out v hotelu, někde na nádraží dát do  úschovny zavazadla a pak se flákat a relaxovat. S menšími potížemi, jak jinak, se nám ho také podařilo naplnit.

Je okolo poledne a já nevěřícně zírám, také ne poprvé, na budovu Beijing West Railway Station. Prostě tak obrovské nádraží jsem ještě neviděl. Stojí na celkem rozlehlém náměstí, ale ať se stavím kam chci, budova se mi do hledáčku nevejde. Všude nezbytné davy lidí, tlačící se do budovy i ven, prostě čínská klasika. Hledáme něco jako úschovnu zavazadel, a dokonce jí nacházíme. Skrývá se zde pod kódovým názvem „Baggage Check“ Hned u ní nás odchytává jakýsi Číňan a ukazuje že další úschovna je dole. Jdeme tedy s ním, čehož o chvilku  později mírně lituji. Prostě jsme nebyli ti protřelí harcovníci co na konci cesty s protřelým NO! a výhružným pohledem v očích radši nahaněči ani neoslovují. Teď jsme však v nějakém vestibulu a ukazují nám abychom dali svá zavazadla do bezpečnostního rámu. Ano i zde je najdete, stejně tak u vstupu do nádražní budovy. Nějak jsem moc nepochopil jejich význam, protože někteří Číňané sebou vozili prapodivné věci a nikdo se nad ničím nepozastavoval. I tady rentgen vypadal spíš jako atrapa, u které byla jediná funkční část pás, po kterém jezdily kufry dozadu do skladu. I naše krosničky odfrčely kamsi za plentu a nám byla řečena cena za úschovu na osm hodin. 60 Yuanů. Tak to nééé hoši, Zavazadla okamžitě zpět. Číňané se diví a nabízejí cenu padesát. Na „forty“ se jim moc nechce, ale nakonec souhlasí a tak jsem poprvé smlouval, teda aniž bych to měl v úmyslu. Ale o této hře, která vám může ušetřit spoustu peněz se rozepíšu někdy více.

Patřičně odlehčení, každý o dvanáct kilogramů bagáže se vydáváme jen tak nazdař bůh k první věci kterou jsme cestou viděli. Jedná se o Monument Milenia a je to vlastně jakýsi obrovský seříznutý kužel. Uvnitř je muzeum čehosi, ale bohužel si už nepamatuji přesně co to bylo. Každopádně nás to nezaujalo natolik abychom investovali do vstupného, proto Alfaj využil z bohaté nabídky služeb pouze toalety a oba jsme pak dále pokračovali do Yuyuantan parku. Zde, jako ve většině větších a udržovaných parků se také platí vstup, ale nám se už nechtělo trávit odpoledne bůh ví jak aktivně a tak jsme koupili vstupenky a vešli. Park se rozkládá okolo jezera stejného jména a musím říct že je příjemnou oázou v Pekingském ruchu.
Romantik by se rozplýval. Po jezeře plují loďky, milenci se drží za ruce a lidi se procházejí po můstcích starého čínského stylu. Nás však více zaujaly daleko přízemnější záležitosti jako špejličky u vchodu, zde dotažené k dokonalosti, protože před každým stánkem bylo vycpané zvíře ze kterého je špíz připraven. No byly tam samý divný jeleni tak to asi byla jen dekorace. Druhou věcí kterou jsme si museli koupit byl jakýsi kokos, osekaný do jakéhosi osmiúhelníku s brčkem. Musím ale říct že to lépe vypadalo než chutnalo. Další zábavou, a to jak pro účastníky tak pro přihlížející, byly jakési nafouklé koule, které mimo vzduchu obsahují i jednoho člověka. Takového nešťastníka s příslušenstvím vypustí na vodu a snaž se… Následuje množství pádů zkrátka mít u sebe kameru, vítězství v neváhej a toč by bylo mé.
Den příjemně utíká a blíží se hodina našeho odjezdu. Vracíme se k nádraží a tady se od vyprávění dost odchýlím.
Čína se svou miliardou a třemi sty miliony lidí navíc potřebuje opravdu výkonnou dopravní síť a dle všeho jí má. Jakoukoliv pochybnost už rozptýlil první pohled na gigantickou nádražní budovu. Uvnitř to kypí životem. Dokonce potkávám i dvě Češky, ale rozhovor to byl jen krátký. Nebyli to dokonce ani poslední krajané na které jsme v Číně narazili. Bez problému nacházíme svojí čekárnu a vyjeveně zíráme na davy lidí. Jenom pro informaci, pokud jste někdy byli na nádraží Praha – Smíchov a viděli vnitřní halu, tak asi tak velká byla naše čekárna  …..a takových bylo v budově ještě dvacetčtyři. Času máme ještě dost tak trošku o vlacích. Stejně jako u nás jsou označovány písmeny a čísly. Čím je písmeno blíže konci abecedy, tím lepší vlak. Podle toho taky přednost na trati… Můžete zde potkat Zedka, Téčka, Káčka a pak spoje označené pouze číslicí. Třídy jsou zde u většiny dálkových vlaků čtyři. „Hardseater“ něco jako naše druhá třída, vozy jsou velkoprostorové a co jsem měl možnost vidět i celkem moderní. Protože je to i nejlevnější bývá beznadějně přeplněná. Občas mi přišlo že každý Číňan který cestuje má sebou aspoň 50 kg zavazadel, tak si dokážete představit, jak to tam vypadá. Pokud chcete pohodlíčko, existuje jakási první třída, zde nazývaná „softseater“. Pohodlná kupátka, záclonky, prostě tady si cestu užijete. My jsme se ale přesouvali přes noc, takže pro nás byla nejvýhodnější varianta „hardsleeper“ Improvizované kupátko se šesti postelemi a čistým a voňavým povlečením. V každém „kupé“ (ty uvozovky jsou v pořádku, protože to nemá dveře a u starších vozů vlastně ani stěnu do uličky) je termoska s horou vodou a každý vůz má vlastního stewarda. Pro fajnšmekry je tu ještě „softsleeper“ kde jsou lehátka jen čtyři a luxus zase o něco větší.  V některých vlacích je dokonce ještě lepší „supersoftsleeper“  ale tam už cena jízdenky občas převyšuje cenu letenky na stejný úsek.
Blíží se doba našeho odjezdu a otevírá se „gate“. Tři zřízenci kontrolují a cvakají jízdenky a my se dostáváme na nástupiště. Vlak je pekelně dlouhý, mým odhadem 16-18 vozů a zřejmě do posledního místa obsazený. Nacházíme svůj vůz a dokonce i kupé. Pomocí rukou a nohou si necháváme ukázat jakéže postýlky jsou naše. Naštěstí je to spodní a prostřední.  Krosny putují pod palandu a my se uvelebujeme. Vše je až úzkostně čisté, vozy klimatizované, dokonce i toalety byly fajn, tedy na začátku. Vlak vyjíždí načas a k nám přichází průvodčí a zabavuje jízdenky. Sice mě to trošku vylekalo, ale i spolucestující Číňané je odevzdávají, tak se podřídíme většině. Výměnou dostáváme jakousi kartu s číslem vlaku a číslem našeho kupé. Jak jsem se někde později dočetl, je to kvůli kontrole pohybu lidí ve vlaku, zkrátka aby se lidi z nižších tříd, necpali do těch vyšších.

Blíží se desátá a přichází opět průvodčí. Rezolutně zatahuje záclonky a za chvilku se i zhasínají světla. Prostě odbyla desátá a každý cestující jde povinně spát. Dokonce utichá i hudba kterou nás místní dráhy do této chvíle oblažovaly. Pomalu mě začíná tiché klepání pražců uspávat a já se propadám hlouběji do říše snů , zítra nás čeká Xian a také úpně jiný svět ……