7 Vypálená armáda

Ráno jako vymalované. Sluníčko svítí, ptáci zpívají jenom autobusy nejezdí. Ne nebojte, nezbláznil jsem se jenom si vybavuji začátek naší cesty k Armádě terakotových bojovníků.
Na konci předchozího dílu jsem se chlubil, jak jsem našel odjezdové místo turistického busu který nás má na cílové místo dovézt, a tam tedy teď stojíme a čekáme. Autobus ovšem nikde…  Občas se nás někdo snaží nasměrovat na parkoviště před nádražím, ale jak mám načteno z Lonely Planet, odsuď odjíždějí busy soukromých dopravců a jejich služby klidně oželíme. Tour po suvenýrech už jsme jednu přeci zažili. Jak se ovšem za chvilku ukazuje, ne každý Číňan je nahaněč a i oficiální autobusovou linku mezi tím přesunuli k nádraží, a z toho také vyplívá že na místě kde stojíme , jsme celkem zbytečně.
Po zrychleném přesunu už sedíme v busu a uháníme po dálnici. Kupodivu většina lidí v autobusu nesměřuje na archeologické naleziště, ale k lázním které jsou v sousedním Huaquing. Na místo už přijíždí autobus více méně poloprázdný.
Je celkem brzy a gigantické parkoviště zatím zeje prázdnotou. Neochvějně kráčíme ke vstupu a začínají se množit různí prodavači suvenýrů a také průvodci, teda spíše průvodkyně které nabízejí své služby. Liší se uniformou, trošku jinou pro zahraniční návštěvníky. Mírně na ně vyzrajeme tím že se přidáme na chvost jedné skupinky a v klidu se nám daří proplout až k první velké hale pod kterou je většina naleziště skryta.
Uvnitř je vidět obrovská jáma, kupodivu skoro prázdná. Celkem by mě zajímalo kde se berou fotografie do nekonečna se táhnoucích řad vojáků. V reálu to vypadá asi tak že stojí prvních asi tak deset řad a dál jsou více méně jen střepy nebo prázdný prostor.  Na různých místech jsou pak ještě vystaveny menší skupinky bojovníků,  u některých soch je vidět mravenčí práce restaurátorů, když jsou jejich postavy doslova poslepovány z malých střípků.
Snad se ani neptejte na můj dojem… Bylo to totiž celkem zklamání. Trošku to vypadalo jako obrovský hangár v rekonstrukci, s vybagrovanou podlahou. Jako návštěvnicí uvidíte podle mě sotva desetinu počtu nalezených válečníků. Zbytek je buď někam vyklizený , nebo se zde nachází v podobě střepů a úlomků. Možná že jsem kulturní barbar, který nedokáže ocenit hlubokou historickou hodnotu této památky a  roky práce tisíců lidí , ale nemohu si pomoct, nějak mě to nenadchlo.
Abych to tak zase rychle neshrnul, v areálu se nachází ještě dva menší objekty ve kterých jsou další části vykopávek . Dle odborníků se očekává, že v okolí je možná ještě mnohem více terakotových válečníků. Mimo toho se zde také nachází menší muzeum, které mapuje jak historii samotné památky tak i práce které se na nalezišti prováděli od jejího objevení, vlastně až dodnes.  Asi nejzajímavějším exponátem je zde zmenšenina bronzového válečného vozu taženého koňmi.  Není to zrovna malý modýlek , protože jeho velikost vůči originálu je cca třetinová. Když jsem si ho prohlížel, nemohl jsem se zbavit dojmu že jsem ho již někde viděl. A ono jo, pokud jste někdy hráli strategii Age of Empires II, tak Korejci tam tento válečný stroj měli jako speciální jednotku. Vida kde se mohou autoři inspirovat.
Je něco málo po poledni a my opouštíme areál. Jenže to není tak jednoduché jak by se na první pohled mohlo zdát. Na cestě stojí houfy prodavačů kteří se vám snaží něco vnutit. Pohledy, sošky, upomínkové nesmysly… a ještě k tomu jsou nedoslýchaví, protože i když jsem jim do nekonečna opakoval „nou nou nou“ tak mi neustále cpali své zboží před obličej. Věřte tomu že za těchto podmínek byla cesta zpět na parkoviště opravdu zdlouhavá. Zde se ještě přidali taxikáři kteří nabízejí své služby a já měl na chvíli Číňanů plné zuby.
Konečně autobus, chtělo se mi zvolat, když jsme dorazili na místo a rád nasedl. Stroj byl sice stejného typu jako ten který nás vezl sem, tento však byl zřejmě obohacen o některé technické vychytávky. Za prvé mu někdo přivařil kola k podvozku, protože jsem nějak za celou cestu zpět nepostřehl náznak pérování a tak jsem si mohl vychutnat každý detail silnice, doslova na svém zadku. Za druhé mu nejspíš někdo odcizil polovinu motoru, protože i když řidič musel být vzdálený bratranec Luise Hamiltona z dob kdy měli ještě Angličané v Číně koncese a na dálnici se snažil předjíždět co to šlo, tak ono to většinou nešlo. Probíhalo to asi tím způsobem že jsme najeli do levého pruhu (pozor v Číně jen jedna z možností dostat se dopředu), šofér sešlápnul plyn až pod podlahu, ozval se neskutečný řev trápícího se motoru , a ten ukrutně přeložený historický náklaďák v pruhu pravém  se začal rychlostí jeden metr za minutu přibližovat. Když už fronta za naším busem dosáhla maxima a troubení klaksonů se slilo v jeden koncert, i řidič poznal že zde je veškerá snaha marná a poslušně se zařadil zpět. Touto veselou jízdou jsme za 12 Yuanů dojeli zpět k nádraží.
Večer tohoto v Xianu posledního dne jsme se rozhodli strávit příjemnou procházkou po městě. Došouráme se na autobus v družném rozhovoru a najednou se na nás otočí slečna před námi a říká… „koukám že slyším češtinu“ a mi potkali druhé Čechy v Číně.  Cestou do centra si povídáme o všem možném, cestují vlastně v opačném směru z jihu na sever, a tak máme relativně čerstvé zprávy z Guilínu. Musím také říct že jsou trošku odvážnější než my, a tudíž se přepravují jak se dá , včetně nočních lehátkových busů a hardseaterů. Zásadní věc kterou jsme se od nich dověděli, je že pokud chceme ušetřit tak je potřeba smlouvat i v hotelu. Například mi u Jima Beama bydlíme za 198 Yuanů za noc , oni za 120. Osobně musím říct že mi ceny hotelového ubytování nepřišly nijak  horentní, ale díky této radě jsme později ušetřili pěkných pár tisíc korun. Vystupujme na naše oblíbeném místě u zvonové věže a cestou se ještě občerstvíme v místní úžasné restauraci, Má geniální systém obsluhy , okolo jedné strany místnosti jsou pulty z várnicemi jako v kantýně a tam si vybíráte co vám chutná. Dostanete nášup na talíř zaplatíte, postrčíte se dál a u vedlejšího pultu k tomu přibalíte třeba ještě nějaký salát, nebo knedlíčky.. Jako správní gurmáni si dáte přece několik chodů. Restaurace má i pulty ven na ulici a tam je možno si koupit nespočet druhů oblíbených špejliček. Prostě paráda… to jsme ještě netušili jaký gurmánský ráj zažijeme v Guilínu. …..

Uděláme si pár nočních foteček a  vracíme se pro dnešek zpět… zítra nás čeká letecký most do Guilínu a zase úplně jiný svět.

 

Proč je v Guilínu ráj labužníků a kdo je to hodná teta….?  Proč je Guilín město z největší penetrací učitelů angličtiny v Číně ?  To se dozvíte příště.