Z počátku jsme ani nepočítali s tím, že bychom letos tuto zemi navštívili, ale nakonec, když jsme cca čtrnáct dní před naší plánovanou dovolenou zvažovali různé cíle, vyhrálo právě Mexiko.

Za prvé v říjnu nabízelo teplo, spoustu spojů z Evropy, nespočet zajímavostí a v neposlední řadě také přijatelné ceny ubytování a služeb.
Začalo tedy pravidelné shánění informací, které někdy prožívám více než samotnou cestu, čímž jsem Alfajovi lezl trošku na nervy. I tentokrát jsme se rozhodli použít služeb průvodce Lonely Planet, ale zrovna dvakrát moc se nám nechtělo kupovat celou knihu (cca 900 Kč), když navštívíme pouze několik málo míst. Nakonec to vyřešil samotný vydavatel, který na (anglickém) webu prodává jednotlivé kapitoly ve formátu PDF asi po jedné až dvou librách. Nakoupili jsme tedy Acapulco, Mexico City a okolí Mexico City a musím poděkovat Martinovi z práce, který mi je krásně vytisknul a svázal. Takto vybaveni jsme tedy vyrazili vstříc americkému kontinentu.
Prosím nečekejte podrobný cestopis, spíš bych rád vypíchnul pár věcí a zážitků, co mě zaujaly.
Rozhodně prvním z nich je přestup na letišti Charles De Gaule v Paříži. Zaměstnanci s vámi hrají takovou hru ve stylu… Máte hodinu a půl na přestup, ale ta se vám neskutečně krátí postáváním v různých frontách. Kapitolou samou pro sebe je „tranzitní“ autobus, který objíždí jednotlivé terminály rychlostí unaveného hlemýždě postiženého totální ztrátou orientace. Nebo spíš trasu pro tento bus vymyslel nějaký exot. Tolik různých zatáček, průjezdů a otoček člověk neabsolvuje ani při celodenní jízdě MHD v Praze.

Každopádně letadlo jsme stihli, uřícení, uhnaní jsme doběhli do gate, kde nám paní nejprve sdělila že „neví jestli můžeme letět“, ale po krátké poradě se zástupcem Aeromexico zjistila, že ano.  

Cesta přes oceán probíhala celkem standardně. Shlédnul jsem Harryho Pottera ve španělštině (druhým nabízeným jazykem byla francouzština) a po asi jedenácti hodinách jsme stanuli v Mexico City. Nechali jsme se nalistovat na další let a celně odbavit. Slečna nám sice říkala, že letadlo letí v sedm, ale jak jsme později zjistili, "nineteen“ bylo správně „nine – teen“ a tak jsme letěli až ve 21:10. Unavení náročnou cestou jsme napochodovali do letadla, abychom zjistili, že „ten Boeing je nějakej divnej, má sedačky 3-2". No on to totiž milé děti nebyl Boeing, bylo to MD87, z čehož jsme byli řádně vyplesklí a hned jsme začali hledat registraci. To neuniklo jednomu ze stewardů a začal se vyptávat, co nás tak nadchlo a jestli máme rádi letadla. Po našem vychvalování toho, jak moc jsme si zrovna tímto modelem přáli letět a jak „beautiful plane“ to je, nám oznámil, že také „very old“, což měl pravdu. Na interiéru to ale zase až tak moc poznat nebylo.  Po asi hodinové cestě jsme konečně dorazili do cíle naší cesty, tichomořského letoviska Acapulco.
Zdejší letiště má jednu zvláštnost, tedy aspoň pro mě. Z města na něj a opačně nejezdí žádný autobus nebo jakýkoliv druh dopravy, vyjma předražených letištních taxíků. Jistým ekonomickým způsobem dopravy je „taxi colectivo“, které za poplatek už podstatně nižší jede do centra města. Princip je vlastně ten, že se cestující složí na předem danou cenu. Nás to tedy každého stálo 75 peset.
Abych řekl pravdu, "rychle a zběsile", to je zřejmě hlavní motto místních taxikářů, protože jsem chvilkama nevěděl, zda se mám koukat ven nebo ne. Auto mocně kličkovalo z pruhu do pruhu a těsně míjelo okolní vozidla. Kousek před centrem si naši spolupasažéři vystoupili, vlastně se nechali dovézt až domů. Před autem pak putovala bankovka navíc do kapsy řidiči. Protože jsme byli opravdu unavení, rozhodl jsme se že to uděláme také tak. Na moji nabídku padesáti peset za odvoz až před hotel chlapík kývnul, problém byl jen v tom, že se ve městě zase tak moc nevyznal a malá mapka z Lonely planet mu zřejmě orientaci moc nezjednodušila. Přidáte-li si k tomu jeho slovní zásobu v angličtině, která čítala celkem nula slov… No ve zkratce, motal se s námi po městě asi ještě víc jak půl hodiny než se mu podařilo hotel najít. Ovšem bylo skoro půl dvanácté a nikde ani noha. Naštěstí v ulici bylo podobných hotýlků hned několik a tak jsme zapadli do prvního z nich a vedro nevedro usnuli jak dřeva. Druhý den jsme se pak konečně přestěhovali do přeci jen o něco lepšího hotelu o dva domy výš po ulici. Lepšího hlavně v tom, že na pokoji byla klimatizace, kterou jsme provizorně používali jako lednici, a  součástí hotelového vybavení bazének, který umožnil příjemné ochlazení se.

Acapulco se rozkládá okolo uzavřeného zálivu a dle mého mínění žije hlavně z turismu. Žádný průmysl nebo něco podobného jsem tam neviděl. Prakticky celý záliv je obestavěn výškovými hotely, před nimiž se nacházejí písečné pláže, bohudík během našeho pobytu více méně liduprázdné. Nechtěl bych ovšem vidět, jak to tu musí vypadat v době turistické sezóny, která zde probíhá od prosince do června. Město samo o sobě není nijak architektonicky krásné. Staré čtvrti jsou vystavěny z betonových domečků, nalepených těsně na sebe, a nové tvoří vlastně jen uzavřený svět hotelových resortů. Příjemným místem a vlastně i středem města je Zocalo (jak jsem se dočetl ve slovníku - podezdívka). Takto se mimochodem nazývají centra snad všech mexických měst. Spousta drobných obchůdků i potraviny OXXO, které lze tady najít na každém druhém rohu. Když už jsem se dotkl obchodů, tak v Mexiku je síť večerek Seven-Eleven, což neznamená nic jiného, než jejich otevírací dobu, a které jsme znali už z Hongkongu. Nejvíce to připomíná z Česka známé obchody Point, tady ovšem nejsou výrazněji dražší než běžný supermarket. Vedle novin, nápojů a potravin zde nabízejí také hotdogy, které si můžete libovolně ochutit jednou z mnoha hořčic, kečupů, rajčátky nebo cibulkou. Prostě super krámky, zvlášť ve tři čtvrtě na jedenáct večer.

Co se týče pohybu po městě, tak můžete volit jednu ze tří možností. Za prvé taxíka. Jezdí jich tu neskutečné množství a z drtivé většiny jsou to Wolkswageny brouci a rozhodně nejsou drazí. Pokud se jen postavíte někam poblíž silnice, už na vás blikají, troubí, zastavují a nabízejí odvoz.
Druhou, levnější a dá se říct že i dobrodružnější metodou dopravy po městě jsou autobusy. Něco jako jízdní řád neexistuje, není totiž vůbec třeba… Většina jich jezdí z jedné strany města od „La Caleta“ přes „Zocalo“ na druhou „Naval Base“. Některé pak přibližně v půlce cesty uhýbají do kopců nad městem a dál po pobřeží. Jízdné je za hubičku, nezáleží totiž na ujeté vzdálenosti, ale na tom, zda autobus má klimatizaci nebo ne. Cena je pak 4,5 / 5,5 peset. Celkem zajímavé, když za pětiminutovou jízdu od Zocala k prvnímu hypermarketu v Zona Rosa dáte 5,5 a za skoro třičtvrtě hodinky trvající cestu na Pie de la Cuesta o jedno peso méně.
O autobusech se také nedá říct, že by jezdily často…. Ty totiž jezdí pořád. Někdy jedou po minutě, ale jindy do zastávky přijedou tři, nebo i pět najednou. Ale pozor, v noci tento ruch utichne a od cca jedenácté hodiny vládnou dopravě už jen taxíci.
Za povšimnutí stojí i jejich technický stav. Za prvé na všech je graffiti. Ne, že by je nějaký puberťák posprejoval, prostě jsou na nich různé ornamenty, obrazy a někdy se dá říct, že takový stroj je pojízdné umělecké dílo (nebo kýč). Ušetřeno nezůstane ani přední sklo, a tak řidič občas vidí jen malým průzorem. Důležité také je mít každý autobus pojmenován,a toto jméno je většinou hrdě napsáno velkým písmem právě v místech, kudy normálně řidič kouká ven.

Stroje jsou to různé, nejčastěji vypadající jako školní autobus z amerického filmu. Ty dražší (pětipadesátkové) většinou vypadají OK, ale nad zbytkem by technik STK spáchal rituální harakiri. Posun vpřed je provázen neskutečným množstvím škytání, skřípání, bublání, bouchání a rachocení. Taktéž různé poskoky a otřásání nejsou raritou. Právě při cestě z již zmíněného Pie de la Cuesta měl autobus, který nás vezl, snad šišatá kola, což nelibě nesla Alfička, jelikož jela jen tak nalehko v tričku… ehm bez podprsenky a neustále natřásající se bus nutil její prsa kopírovat jeho pohyb. Opačnou reakci pak vyvolal u spolucestujících, kteří se pohodlně přesadili, aby tuto atrakci mohli lépe vychutnat.

Třešničkou na dortu jsou už pak prodavači všeho možného i nemožného, kteří v průběhu cesty nastoupí, udělají přednášku o jejich absolutně dokonalé pomádě na vlasy či jiném braku a hudebníci kteří zahrají na kytaru a zazpívají, obejdou cestující a jdou lovit další spoj. V celku je to levný a zábavný způsob, jak opravdu poznat tep Mexika.
Mexická kuchyně je pojem… Na mě však zase takový dojem neudělala. Ne, že bych měl něco proti plackám a fazolím, ale ve výsledku mi jídla přišla všechna tak trochu na jedno brdo. Opravdu nadšený jsem byl ale z plodů moře, které zde nabízela každá druhá restaurace. Hlavně v Praze si vrchovatý talíř krevet za v přepočtu asi stodvacet korun nedáte. Musím říct, že každé „mořské“ jídlo, které jsme zde ochutnali, bylo dobré. Alfaj dokonce jednou dostal rybu s omáčkou, která jakoby připomínala rozteklého Míšu. Ve výsledku byla tato netradiční kombinace moc dobrá.

To, že mexická kuchyně pálí, není zase až tak pravda, to, že na kilo pokrmu spotřebujete stejné množství limetek nebo citrónů, ano. Pokud tím už není jídlo už přichucené, přinesou vám je bokem. Není nic divného, když v restauraci uvidíte chlápka, jak pojídá steak s hranolkama a jako přílohu z vedlejšího talíře zakusuje horu limetek. Ten náš jich zblajznul během jídla asi deset. Taktéž některé pochutiny, které známe od nás, jako třeba bramborové chipsy, jsou zde nejčastěji prodávané s příchutí … ano jistě, uhádli jste, „lemon“. O nachos, které jim v regálech konkurují, ani nemluvě.

S tou pálivostí to zase není tak jednoduché. Některé pokrmy, nejčastěji ty připravené „La Diabolo style“ opravdu pálí, ale u většiny z nich se tohoto efektu dosahuje různými omáčkami a salsami, které si k jídlu sami přidáte. Nejsem žádný expert, a tak jsem pochytil jenom pár z nich. „Guacamole“, což je vlatně rozmačkané avokádo s čímsi a vlastně nemusí ani pálit, většinou trošku ano. Pokud si chcete nějakou tu horkost v dutině ústní dopřát, zvolte něco na čem najdete nápis „Jalapenos“. Je to jeden z druhů chilli papriček, no a pokud se opravdu cítíte, vyhledejte skleničku, která v popisku obsahuje slovíčko „Habaneros“.

Jenom pro informaci, za jednu takovou jsme na letišti utratili poslední drobné a já trošku z jejího obsahu nalil doma do marinády kuřecího steaku, čímž jsem dosáhnul toho, že jsme při přežvykování chvilkami brečeli a chvilkami smrkali. Ale už dost o jídle…..

Už jsem se tu zmínil dvakrát o místě zvaném „Pie de la Cuesta“ Tato obec leží kousek na sever od samotného Acapulca a měla by být alternativou k jeho rušnému životu. Mimo jiné také tím, že se zde natáčel dnes možná už i kultovní akční film Rambo 2.  No v říjnu zde doslova chcípnul pes. Nikde prakticky ani noha, jenom pár místních se nám neustále dokolečka snažilo nabídnout vyjížďku na člunech po laguně „Tres Palos“. Ta byla taky průvodcem doporučovaná jako lepší alternativa ke koupání v oceánu. No… my bychom se i celkem rádi zchladili, ale jaksi nebylo jak, protože ze strany od silnice byl jakýkoliv přístup možný jen přes soukromé pozemky a o několika-kilometrovou procházku v poledním vedru jsme opravdu zájem neměli. Tak jsme cestou aspoň agentsky vyfotili místní vojenské letiště a na něm stojící C-130 Herkules a dali si v jedné restauraci na pláži oběd.

Pláž je zde nádherná, ale brzy jsem pochopil, proč průvodce doporučuje radši přilehlou lagunu. Vlny zde byly opravdu parádní a na mě až moc, když mě několikrát spláchla ještě na břehu, věnoval jsem se radši lovení krabů, kterých tu bylo opravdu požehnaně. Fotoaparátem samozřejmě. Celkově je zde moře daleko živější, než jsem viděl třeba ve středomoří. Spousty ryb různých tvarů a barev a ve městě v přístavu jsme dokonce viděli platýzí maminu s mládětem.

Jako praví gringos – Americanos, za které jsme byli pořád označováni, jsme se vyžívali také v nakupování. Takový výlet do zdejšího Wall-Martu byl opravdovým zážitkem. Už jen proto, že prvních pět regálů bylo vyčleněno halloweenským proprietám a těch dalších pět vánocům. Pro mě celkem nezvyk, když je venku třicet pět stupňů a palmy a uvnitř plno Santa Clausů. Dojala mě také ochranka, která mě, musím upozornit že velmi slušně a s náznaky angličtiny, donutila zapečetit pouzdro na fotoaparát. Toto opatření celkem chápu, zákaz fotografování platí i v našich obchodech, ale absolutně mě dostalo místo kam mi plombu přilepili a to na popruh k brašně. V čem mi měl tento papírek zabránit, dodnes netuším.

Asi největší atrakcí Acapulca je La Quebrada. Skalní soutěska z jejíž strmých stěn se vrhají skokani do moře. Odvaha, adrenalin a špetka romantiky. Tak to líčí jeden z předělů, které dokolečka dávají na Discovery Channel. Ve výsledku se jedná asi o to, že několik chlapíků leze nahoru, aby s velkým žbluňk zmizeli v rozbouřených vodách Pacifiku.

Ale přesuňme se z rozžhavených pláží Acapulca o pár set kilometrů na severozápad a o pár tisíc výškových metrů nahoru, a to do Mexico City. Už samotný přílet vás musí zaujmout. Letiště totiž neleží kdesi za městem, jak jsme tomu zvyklí v Evropě, ale je prakticky součástí širšího centra.  Přílet a odlet se pak stává zajímavou rychloexkurzí této megapole.  Nevšední je též zážitek, kdy už letadlu zbývá k zemi jenom pár metrů a těsně pod vámi se míhají pořád domečky a ulice. Taktéž náš předchozí noční odlet do Acapulca byl při pohledu z okénka neskutečně zajímavý, protože ještě celkem dlouhou dobu od startu vidíte světla od obzoru k obzoru.
Dalším příjemným specifikem tohoto letiště jsou obchody. Ne, že by jejich ceny nebyly vyšponované, jak to známe třeba z pražské Ruzyně, v tomto se samozřejmě nic nemění ani zde, ale v hale se nachází neuvěřitelně moc obchůdků, které mimo svůj normální sortiment nabízí také modýlky, šňůrky, odznáčky a jiné drobnosti s leteckou tématikou.  Takovou blbůstkou byl třeba model B747 v měřítku 1:72 a podobně.
Dost však o letišti, na řadě je hotel. V Mexiku zpravidla platí, že nejlevnější hotely se nacházejí v naprostém středu města a zde to rozhodně nebyla výjimka. Hotel Isabela La Catolica byl honosnou stavbou z koloniálního období, se stropy ve výšce čtyř metrů, křišťálem a mramorem. Za 24 USD na noc takřka neuvěřitelný luxus. Z balkónu byl nádherný výhled do okolních ulic historického centra, do kterého jsme se také hned po příletu vydali.
Cento Historico je opravdu nádherné, ale musel jsem se trošku smát nad dohadováním některých lidí v Praze, zda bude její panorama hyzdit věžák na Pankráci či ne, a jak tím přijdeme o členství v elitním klubu historického dědictví UNESCO. Zde to očividně nikoho nevzrušuje. V těsném sousedství koloniálních budov jsou přistavěné jiné ze skla a betonu a přímo na konci této čtvrti stojí mrakodrap. No vida a nikdo nic neřeší.
Střed města se nachází okolo centrálního náměstí, zvaného Zocalo, jak také jinak. Přímo na něm je také asi nevětší historická památka z koloniálního období, a to katedrála. Nádherná a ohromná budova, až člověka napadá, že si možná stavitel cosi kompenzoval. Vstup je zdarma a určitě doporučuji se tam jít podívat. I zevnitř je stejně nádherná jako zvenku. Další dominantou je pak prezidentský palác, zabírající prakticky celou západní část náměstí, a dvě budovy radnice, které obsadily celou jižní stranu. Prakticky celé centrum se dá projít příjemnou procházkou za méně než dvě hodiny. Opravdu zarážející bylo, že ač přes den kypí životem, večer se stává prakticky opuštěnou a vylidněnou zónou. Pokud si chcete zajít na pozdní večeři třeba v deset, máte už veliký problém, abyste zde našli nějakou restauraci otevřenou. Taktéž většina obchodů zavírá v šest a noční život velkoměsta se přesouvá někam jinam.
My jsme ovšem byli celkem ucaprtaní, a tak jsme dali přednost večeři v naší hotelové  restauraci, která měla kupodivu otevřeno až do deseti, a pak jsme ještě vyrazili do Seven-Eleven pro nějaké zásoby na večer (rozuměj pivo). Ty nám také byly pečlivě zabaleny do dvou igelitových tašek, protože v Mexiku platí také jakási obdoba prohibičního zákona, a tak můžete chlastat více méně libovolně, ale nikdo vás u toho nesmí vidět.
Další den je ve znamení Teotihuacanu. Pokud by vás zajímalo jak se to čte, tak se bez mučení přiznám, že nevím. Slyšel jsem to několikrát a pokaždé to znělo jinak. Z Mexico city máte několik možností, jak tuto největší mayskou památku navštívit. Buďto si zaplatíte autobusový zájezd, a nebo si prostě na místo dojedete sami, což mimochodem vyjde mnohokrát levněji. My jsme zvolili variantu číslo dvě, a tak dopoledne stepujeme na obrovském autobusovém nádraží a hledáme přepážku té naší společnosti. Vypadá to tu spíš jak letiště, obrovská vzdušná hala a v ní spousty zastoupení autobusových společností, které zde jezdí. Po chvilce tápání najdeme tu naši, koupíme si lístek na „pyramides“, projedeme do departures a snažíme se najít náš gate, rozuměj stojánku našeho autobusu. Musím říct, že zatímco většina autobusů byla naleštěná a luxusní, ten náš už měl to nejlepší za sebou. Ale sedačky pohodlné a více méně sedíte v pololehu, takže cesta byla celkem příjemná. Autobus se sice nejprve promotává dopravní zácpou na předměstích Mexico city, ale pak už pádí po dálnici svižně a rychle. Musím říct, že spoj se během cesty dost zaplnil, a tak jsem jen rád že pohodlně sedím. To, že byste přejeli, moc nehrozí. Dvě obrovské stavby, pyramida slunce a pyramida měsíce, jsou vidět na hony daleko.
Jako všude jinde v Mexiku se na vás začnou vrhat prodavači suvenýrů, ale nás to jako již protřelé odmítače nemohlo rozhodit. Zde jen malou poznámku, pokud chcete nějaký ten „mayský“ suvenýr opravdu koupit, zde se to vyplatí. Nabízené ceny byly zdaleka nejlevnější, co jsem zde viděl.
Areál působí úžasně. Spousta staveb vypadá jako kdyby je původní obyvatelé opustili teprve nedávno. Je toho dosaženo rekonstrukcí. Prostě archeologové hromady ruin poskládali do původního stavu. Trošku mi to připomnělo příběh Minojského paláce Knossu na Krétě, který jeho objevitel Evans také znovu postavil, ovšem s použitím betonu. Nevím jak je to tady, ale určitě například asfalt na cestě mrtvých, která prochází středem města, za mayských dob nebyl.
Každopádně zanechám kritiky a musím uznat, že dojem po výstupu na vrchol pyramidy slunce byl opravdu úžasný. A to nejenom kvůli tomu výkonu, kdy hezky na špičku vylezete po svých. Ono ve výšce okolo 2300 metrů nad mořem to není zas taková sranda. Schody jsou dost příkré, naštěstí jsou na cestě záchytná lana, a samotná pyramida je dělená na jednotlivá mezipatra, kde se dá na chvilku odpočinout. K tomu všemu je potřeba přičíst žhnoucí slunce a máme představu takového malého pekla dokonalou. Mohl bych se tady asi dlouho vypisovat se spoustou detailů, na co která stavba sloužila, jak toto úžasné místo vzniklo, ale existují stovky fundovanějších informačních zdrojů, kde se to dá zjistit, a tak vezměte za vděk jenom fotografiemi.
Zpět však do hlavního města. Zítra nás čeká odlet do Madridu a následně do Prahy. Jako vždy všechno neproběhne tak, jak jsme si naplánovali. Slečna se sice usmívá a boarding pass nám vystaví, ale na poslední chvilku se jde někoho optat a samozřejmě když se vrací, vytoužené palubky trhá. Jsme odkázáni na přepážku 127 kam prý za deset minut někdo přijde a palubky nám vystaví. Samozřejmě tam nikdo neseděl, ale zato před ní stála fronta, a jak za chvilku zjišťujeme, samí zaměstnanci. Ještě chvilku se nic neděje a nějaká Španělka se začíná hádat se slečnou na vedlejší přepážce. Pak vypuklo něco co jsem ještě neviděl. Přinesou štůček palubek a vyvolávají.. Mário Chimenéz Fernando, Pedro Gonzáles atd. atd.… když už jsme před přepážkou skoro sami, slyším konečně .. Vankura a za chvilku má palubku i Alfička. A co dál ? Už jen příjemná cesta Boeingem 777-200 a následný let do Prahy.
Po přistání na Ruzyni jsem si říkal, že už nikam neletím, to jsem ještě netušil, že na stejném letišti budu nasedat za měsíc a půl do letadla směr Toronto.